Neil Bermel (University of Sheffield): Mluvčí, korpus a jazyková kultura: Zkušenosti z lingvistických experimentů
Pojem „dobrého autora“ od V. Ertla byl na začátku 20. století vlivný v pěstování jazykové kultury spisovné češtiny a nabízel možnost posunu od ryze introspektivního pohledu na „správnost“ nebo „vhodnost“ k posuzování dalších faktorů nepřímo souvisejících s intuicemi pisatele (viz mj. Chromý 2010).
Od poloviny 20. století se však rozšiřuje spektrum faktorů, podle kterých hodnotíme „vhodnost“ lingvistických variant: může jít o názory „dobrých“ uživatelů spisovného jazyka (viz Pravidla českého pravopisu z let 1957–1958), o analýzu dat čerpaných z textových databází, které zastupují „kvalitní“ tiskovou produkci (viz pojem „reprezentativnost“ v Českém národním korpusu a jak s ní badatelé zacházeli a zacházejí: Cvrček – Kodýtek 2013, Čech 2012 aj.), nebo o výsledky výzkumu užití a hodnocení variant u „obvyklých“ uživatelů jazyka (mj. Tejnor a kol. 1972, Dickins 2014).
V příspěvku se zaměříme na některé z vlastních sond do korpusů soudobé češtiny, do volby tvarů spisovného jazyka a do názorů Čechů na tyto tvary: vyhodnotíme jejich přínos a položíme otázku, do jaké míry jsou naše výsledky doopravdy použitelné ve sféře jazykové kultury. Vyzdvihneme možnost, že rozpolcenost v akademické obci ohledně této otázky vyplývá ne z principiálních nedostatků v našich vědeckých metodách a nástrojích (korpusy, dotazníky, testy, statistika) jako takových, ale spíš ze skutečnosti, že jsme ještě nepřišli na to, jak je adekvátně sloučit s potřebami jazykové kultivace.
Literatura
CVRČEK, V. – KODÝTEK, V. Ke klasifikaci morfologických variant. Slovo a slovesnost, 74 (2013), s. 139–145.
ČECH, R. Několik teoreticko-metodologických poznámek k Mluvnici současné češtiny. Slovo a slovesnost, 73 (2012), s. 208–216.
DICKINS, T. Attitudes to lexical borrowing in the Czech Republic. Liberec: Bor, 2009.
CHROMÝ, J. Gebauer – Zubatý – Ertl ze tří perspektiv aneb Jak přistupovat k dějinám lingvistiky. Naše řeč, 93 (2010), s. 230–240
TEJNOR, A. A KOL. Přejatá slova a veřejné mínění. Naše řeč, 55 (1972), s. 185–202.
Martin Beneš (Ústav pro jazyk český AV ČR): Co dál s jazykovou kulturou?
Přednáška se zabývá současnou situací, a zejména perspektivami „(teorie) jazykové kultury“. V první části identifikuje podstatné (přehlížené) faktory, které měly v minulosti i nedávné současnosti na uvažování o této předmětné oblasti nežádoucí vliv – jednak reakci českých elit na nacistickou okupační politiku v protektorátu, jejímž důsledkem je dodnes živá tendence k absolutizaci kodifikace, jednak nekriticky přijímanou fyzikalistickou konceptualizaci jazyka (= „jazyk“ je soubor všech vyprodukovaných vět), která se nověji projevuje absolutizací úzu.
Ve druhé části přednáška argumentuje, že odstínit vliv těchto faktorů lze odlišnou konceptualizací „jazyka“, podle níž je „jazyk“ soubor pravidel/norem, které reálně existují v podobě tzv. tří-úrovňových, sdílených znalostí (common knowledge) v intersubjektivitě myslí členů nějakého řečového společenství. Z této pozice pak reinterpretuje obsah termínů úzus (= všechny vyprodukované věty), norma (= pravidla), kodifikace (= textové zachycení pravidel, kodexy) a popisuje nejzávažnější důsledky, které z toho pro uvažování o „jazykové kultuře“ plynou: jde o relevanci fenoménu jazykové správnosti a identifikaci jejích zdrojů; distinkci pravidlo vs. odpovídající jazykové jednání, které s ním buď je, nebo není v souladu (rule (non-)following behaviour); distinkci pravidlo vs. věta o pravidle (rule sentence), obsažená v kodifikaci (kodexu) a napětí mezi nimi; a konečně rozdíl mezi tzv. jasnými a nejasnými případy pravidel (clear vs. less-than-clear cases).
Závěrečná, třetí část přednášky pak stručně naznačuje jakýsi empirický/experimentální program, který z této konceptualizace „jazyka“, resp. z existence uvedených důsledků vyplývá, tj. upozorňuje na to, co všechno ještě o předmětné oblasti „jazykové kultury“ nevíme, ale (ideálně) bychom vědět měli.